Vnitřní modlitba
Vnitřní modlitba není nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.
sv. Terezie od Ježíše, Život 8,5
Abychom se odevzdali Bohu plnému lásky, musíme se ho naučit znát jako toho, kdo miluje. Jedině tak se nám může zjevit.
Edith Stein
Kromě společné liturgické modlitby je pro osobní vztah s Bohem důležitá také modlitba vnitřní, rozjímavá. Na Karmelu je na ni kladen zvláštní důraz a jsou jí proto věnovány dvě hodiny v denním řádu – obvykle jedna ráno a druhá večer. Je to čas věnovaný Bohu výhradním způsobem, i když se snažíme o rozhovor s ním po celý den.
Modlitba je bytím v přítomnosti živého Boha, spočinutím pod jeho milujícím pohledem, časem pravdy, poznáním sebe, sdílením srdce, vyjitím ze svého omezeného já..., ale také bitevním polem, cestou pouští, zkouškou vytrvalosti, obnažením ran, rozhodnutím k víře a naději... Především je ale iniciativou Boha, který je „stravujícím ohněm“ a jehož touhou je zjevit nám důstojnost naší duše, v níž je jeho podoba otištěna. Jeho osobní láska sklánějící se ke každému člověku je vždy výzvou k osobní odpovědi lásky. Proto kolik je lidských životů, tolik je cest a výrazů modlitby.
Výchozí skutečností rozjímavé modlitby je fakt, že Bůh je přítomen v člověku, konkrétně Kristus, vtělené Slovo, jemuž není cizí nic opravdu lidského. A právě tajemství vtělení Božího Syna je na Karmelu jako doma. On se rozhodl z lásky se spojit s člověkem natolik, že se jím stal. Přijetím lidského údělu a smrti vynesl člověka do lůna božství Nejsvětější Trojice. Kdo jej následuje ve svém životě přijetím toho, co přijal On, nachází ve spojení s ním nový život.
Jsou-li tato tajemství křesťanské víry předmětem četby a meditace, díky pravidelné osobní modlitbě jakoby sestupují stále víc z hlavy do srdce a umožňují Bohu, aby nás přetvořil zevnitř natolik, nakolik to jen naše svobodná vůle dovolí.
Úskalí života modlitby pochopitelně vyžadují pomoc duchovního vedení někoho zkušeného. Jak řekl svatý Jan od Kříže: „Málo si cení své duše ten, kdo ji svěřuje jen sám sobě.“ Na úrovní duchovního vedení komunity hraje významnou roli převorka. Ona má sestrám pomáhat, aby šly cestou, kterou je vede Bůh.
Liturgická modlitba
Středem života každého křesťana je Ježíš, živý Bůh a člověk, který se nám staví před oči jako eucharistický chléb. On – jeho osoba – je tím, co spojuje také každé společenství, jistě nejen na Karmelu. Proto každodenní mše svatá nesmí chybět: je pro nás nepostradatelným setkáním s živým Kristem v eucharistii.
Denní modlitba církve čili liturgie hodin (někdy označovaná jako „breviář“) je druhým ohniskem křesťanské bohoslužby. Chválit Boha a děkovat mu neunaví toho, kdo sám na sobě poznal bohatství jeho milosrdenství. Navíc tyto modlitby tvoří převážně žalmy a čtení z Písma svatého, tedy Boží slovo, které se nabízí jako pokrm pro duši. Verše někdy pomáhají odívat do slov to, čím duše přetéká, a tak se obracet celým srdcem k Bohu. Propojení ústní modlitby s postojem srdce a celého člověka je často opakovaným ideálem svaté Terezie. Každá modlitba má být pronášena s vědomím vznešenosti a zároveň blízkosti Toho, na nějž se obracíme, a s bdělou pozorností k Němu. Vždyť On nás vždycky slyší a promlouvá k nám jak slovy Písma, tak skrze události každého dne.
