Komunitní život
 
Svatá Terezie zakládala své kláštery s úmyslem obnovovat církev zevnitř tím, že vykoná to málo, co záleží na ní, a s malou komunitou sester bude žít výhradně pro Boha. Ideál svatosti se zde stává úkolem pro celé společenství, které lze také chápat jako „církev v malém“, tedy živý organismus, v němž každý potřebuje všechny ostatní. Každá sestra přijala od Boha dary, kterými může přispět druhým a které se tak stávají společným bohatstvím a napomáhají růstu všech. Avšak ještě hlubší skutečností než osobní dary jednotlivců je pravdivost v lásce, které nás učí Bůh a k níž dorůstáme, když dovolíme, aby nás druzí jakoby otesávali a také doplňovali to, co nám schází.
Vzorem karmelitánského společenství je sbor apoštolů, které shromáždil Ježíš, „aby byli s ním“ (Mk 3,14). Svatá Terezie moudře ustanovila, aby počet sester v komunitě nepřevýšil jedenadvacet (původně třináct). Tak se snadněji vytvoří přátelské vztahy uvnitř společenství.
Jednotlivé sestry v komunitě nesou svůj díl odpovědnosti za soulad mezi všemi. K němu přispívají svou ochotou být k dispozici a modlitbou za druhé.
 
Den v komunitě
 
Náš den je rozdělen mezi společnou liturgickou modlitbu, jejímž ukotvením je eucharistie – každodenní mše svatá, dále osobní vnitřní modlitbu, o které již byla řeč a k níž se druží další hodina duchovní četby v cele, čas pro práci v samotě a mlčení a v neposlední řadě čas rekreace, kdy sestry pracují společně a mají možnost spolu rozmlouvat.
 
 
Všední den
 
5.00    vstávání
5.30    vnitřní modlitba
6.30    ranní chvály
7.00    mše svatá, tercie (dopolední modlitba), snídaně
8.30    práce
10.45 duchovní četba
11.45 sexta (polední modlitba)
12.00 oběd
12.30 rekreace
13.30 nóna (odpolední modlitba)
13.45 odpočinek
14.15 růženec
14.45 práce
16.30 vnitřní modlitba
17.30 nešpory, litanie k Panně Marii
18.00 večeře
18.30 rekreace
19.30 kompletář (modlitba před spaním)
19.50 velké mlčení (silentium)
20.40 matutinum (modlitba se čtením)
22.00 spánek
 
 
Mlčení a samota
 
Mlčením se stáváme silnými, protože když utichá hluk slov, zaniká zmatek; a když se duše utiší, vynakládá veškerou svou sílu na sjednocení s Bohem.
bl. Anna od sv. Bartoloměje
 
Atmosféra ticha je pro život na Karmelu nepostradatelná jako vzduch pro dýchání. Mlčení vytváří prostor k naslouchání Božímu hlasu v nás. Vždyť za střed karmelitánské řehole je právem považována věta: „Každý ať zůstává ve  své cele nebo blízko ní, rozjímá dnem i nocí o zákoně Páně a bdí na modlitbách, není-li oprávněně jinak zaměstnán.“ Prázdno, které vytváří samota, je tedy opět prostorem, v němž se odehrává hledání Boha, který jediný může naplnit lidské srdce a který jej hledá jako první. Cela se stává symbolem přebývání Boha v duši a pobídkou, abychom vše konaly před Boží tváří. Takže ani mlčení ani samota nejsou cílem samým, ale opět prostředkem pro vztah s tím, který je nám blíž než my sami sobě. Přitom je třeba jemně navyknout duši na přítomnost toho, který se na nás stále dívá a touží po našem pohledu.
Vnější ticho napomáhá mlčení, ale to nespočívá jen v něm. Někdy to trvá roky, než se člověku podaří uspořádat vnitřní vír emocí, fantazie a snění nebo vzpomínek, aby se mohl opravdu ztišit a uvolnit v míru se sebou a tak opravdu stát v přítomnosti Boha. Duchovní boj v různých podobách je ale nevyhnutelný a probíhá nejčastěji právě v hluku myšlenek. Tuto zkušenost zažívali už mniši prvních staletí křesťanství...
 
Je třeba mlčet před tímto velkým Bohem, jehož mluvou, kterou nejraději slyší, je mlčenlivá láska.
sv. Jan od Kříže (srov. Výrok 131)
 
Rekreace
 
Tady mají být všechny sestry přítelkyněmi, všechny se mají milovat, všechny se mají mít rády, všechny si mají pomáhat...
sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 4,7
 
Dalším výrazným prvkem v uspořádání dne na Karmelu jsou dvě hodiny rekreace (jedna po obědě a druhá po večeři), kdy sestry přeruší mlčení a vzájemně se sdílejí při nějaké ruční práci. Tento čas má být v našem denním rozvrhu jakousi protiváhou dvou hodin vnitřní modlitby – rozhovor s  Bohem je vyvažován rozhovorem se sestrami. Zde se utváří rodinné společenství, kde se učíme sdílet v otevřenosti i v naslouchání.
Rozmanitost povah a způsobů uvažování jen přispívá k růstu schopnosti vyjít ze sebe směrem k druhému a učit se tak milovat pravdivě. Čím více se vzájemně poznáváme ve svých obdarováních i slabostech, tím více si také vážíme jedinečnosti každé a můžeme pak, nejlépe s humorem, uvolnit případná napětí. Vždyť to, co nás spojuje, je Pánovo zavolání a jeho láska ke každé z nás osobně.
 
Práce
 
Považujme se jen za nástroje, zejména co se týče těch schopností a sil, kterých budeme při práci používat. Ale nebudeme jich používat my, nýbrž Bůh.
sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
 
Každá sestra má v rámci kláštera své úkoly a ví, že všechny práce jsou stejně potřebné a také že jí nemohou zabránit, aby se střelnými modlitbami spojovala i uprostřed činnosti s Bohem. Práce je mimo jiné konkrétním výrazem sounáležitosti se všemi chudými lidmi. Naproti tomu příliš uspěchaný pracovní styl, typický pro dnešní svět, by byl na překážku atmosféře modlitby. I práce je jen prostředkem a nesmí se proto stát cílem sama o sobě, jakkoli je pečlivost a důslednost její součástí.

Také nemocné a staré sestry mají v komunitě své nezastupitelné místo, protože právě jejich přítomnost a jejich modlitby jsou pro ostatní nenahraditelné...


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Autoři fotografií: © Otmar Průša: modlitba: foto hlavy anděla, formace sester: horní foto – sliby, píšeme vám: foto dole – sliby. © Michaela Antůšková: externí sestry: foto P.Marie a násl. foto, založení: horní foto Dačic. Ostatní fotografie: archiv< 

NETservis s.r.o. - redakční systém, aktualizace webu, cms, publikační systém, administrační systém, webové stránky, webdesign, Čokoláda, Květiny online