Co je Karmel?

Karmel je místem pouště, kde je člověk vymaňován z těsného sevření věcí a stává se obyvatelným pro Boha a zasažitelným jeho slovem. V rozhovoru s živým Bohem pak umlkají konkrétní formy a představy, které zůstávají vždy nedostatečné.
Právě tuto přesažnost Boha má Karmel za úkol zpřítomňovat v církvi i ve světě. Tím současně připomíná i důstojnost člověka, který je tomuto Bohu učiněn „na míru“. Vždyť jaký jiný důvod může být dost pádný k tomu, aby se člověk dobrovolně vzdával tolika vynikajících lidských hodnot, než pozvání od Boha k důvěrnému přátelství s ním, kde se On sám stává naplněním nejpřirozenějších i nejhlubších tužeb člověka? Že je takový vztah s Bohem nejen možný, ale nabízí se všem, o tom chce svědčit svým tichým způsobem i skrytý život sester v tomto klášteře.
 
Důležitá poznámka
 
Bosé karmelitky (Dačice, Praha – Hradčany) nejsou zdaleka jedinými karmelitkami v naší zemi. Můžete se zde setkat také s karmelitkami sv. Terezie z Florencie (Praha – Košíře), s karmelitkami Dítěte Ježíše (Praha Zbraslav) a s karmelitkami Institutu naší Paní z Karmelu (Zlín – Štípa). Kontakty najdete zde.
 
V naší zemi jsou kromě mužské větve Karmelu také další společenství, která čerpají výhradně nebo částečně z karmelské spirituality (pro laiky jsou to Sekulární řády OCD a O. Carm., dále např. Komunita Blahoslavenství).

Stručná historie řádu

Název řádu se odvozuje od pohoří Karmel ležící v Palestině. Toto místo se pro svůj charakter a staletou prorockou a poustevnickou tradici stalo kolébkou řeholního společenství, které se zde zrodilo na rozhraní 12. a 13.  století. První latinští poustevníci přišli z Evropy s křižáckými výpravami a usadili se v jednom skrytém údolí tohoto pohoří. Víme o nich málo: přišli do země „svého Pána“, usadili se zřejmě ne náhodou poblíž pramene Eliášova a proroka Eliáše považovali stále rozhodněji za svého inspirátora. Za svou patronku si zvolili Matku Boží, které zasvětili první kapli a podle níž se také později nazývali „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. Společenství mnichů se řídilo pravidly sv. Alberta, jeruzalémského patriarchy. Ta byla později schválena papežem Inocencem IV. jako karmelitánská řehole. Bratři jsou v ní vybízeni, aby „dnem i nocí rozjímali nad zákonem Páně a bděli na modlitbách“. Toto základní poslání řádu bylo po příchodu do Evropy během 13. století rozšířeno také o aktivní apoštolát. Už po několika desetiletích byli totiž nuceni opustit Svatou zemi kvůli expanzi Arabů na západ a po pádu Jeruzalémského království roku 1291 byla naděje na návrat zcela uhašena. Řád, který má své kořeny v poustevnické tradici, se tak vydal cestou proměny v řád žebravý (mendikantský).
 
Během 14. a 15. století prošli karmelitáni obdobími rozvoje i úpadku, podobně jako jiné žebravé řády, až k postupnému uvolnění řeholního života, jež vyústilo ve zmírňování řehole. Již v 15. století proběhlo ovšem i několik reformních hnutí.
Z iniciativy generála řádu Jana Soretha (1394–1471) byly založeny sestry karmelitky. Nejznámější řádová reforma je spojena se jménem španělské světice Terezie od Ježíše, která založila klášter sv. Josefa v Avile a přijala prvotní řeholi sv. Alberta. Tereziánská reforma se i přispěním sv. Jana od Kříže rozšířila od roku 1568 také na mužskou větev. Nepochopena a nepřijata řádem musela reforma požádat Řím o právní osamostatnění (1581 a 1593). Od té chvíle existují dvě řeholní rodiny, karmelitáni původní observance (O.Carm.) a tzv. bosí či tereziánští karmelitáni (OCD), každá s vlastními stanovami a vlastním řádovým vedením.
 
Bosé mnišky Řádu blahoslavené Panny Marie z hory Karmel tvoří spolu s bosými bratry jedinou řeholní rodinu v církvi. Hlavou této rodiny je generální představený řádu.

Ženské kláštery Karmelu jsou autonomní, každý podléhá pravomoci diecézního biskupa nebo představeného příslušné provincie řádu bosých karmelitánů. Velkou část pravomocí má samotná převorka, která je volena klášterní kapitulou na tři roky.

O historii bosých karmelitek v Čechách se dočtete zde.
Podrobnější historii Karmelu najdete zde.

Život s Bohem
 
Naše svatá matka (Terezie) viděla již v povolání na Karmel povolání k nazírání. Totéž by se dalo říci o každém kontemplativním řádu. Myslím, že je to v každém případě bezpečná cesta udělat ze své strany vše pro to, abychom byli prázdnou nádobou pro Boží milost.
sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein), dopis z 20. 10. 1938
 
Život karmelitky charakterizuje samota a kontemplace v duchu řehole, která ponechává velkou volnost individuálnímu duchovnímu rozvoji. Veškerá činnost je oprávněna jen potud, pokud slouží kontemplaci nebo z ní vyplývá. Povolání karmelitky je v zásadě apoštolské. Přebývání s trojjediným Bohem umisťuje duši jaksi do samého středu světa, zjevujíc jí transcendentní Boží svatost a hřích, který vystupuje proti této svatosti. Paradox kontemplace tkví v tom, že Boha nelze nikdy skutečně poznat, jestliže jej především nemilujeme. Není přitom možné Boha milovat a současně neplnit jeho vůli. Plodem kontemplace je aktivita, která se projevuje v dokonalé lásce, jež se obětuje v těsném spojení s Kristovou obětí a jež tak sahá do věčnosti.
První otcové Karmelu vyvozovali smysl svého povolání ze života proroka Eliáše. Eliáš inspiroval mnohé poustevníky přebývající na hoře Karmel, na místě posvěceném jeho přítomností. Tito poustevníci toužili tak jako tento starozákonní prorok „být neustále v přítomnosti živého Boha“, „ve skrytu“ (jako on sám se ukryl u potoka Kerít), vést zvláštní asketický život směřující k dosažení dokonalé lásky, aby pili „z potoka“, což znamená přijmout tajemné světlo kontemplace, které duši spojuje s Bohem a vnitřně ji přetváří.
Prorok v tradičním významu je především martyr (z řeckého martys – svědek, pamětník), „svědek“ vize, zejména vize Božího milosrdenství jako daru Boha lidstvu. Na Karmelu žije památka proroka Eliáše, nazývaného „vůdcem a otcem karmelitánů“. Kristus, vtělené Slovo, je nejvyšším prorokem a veškerá svatost je podílem na jeho svatosti. Prorok je mužem Božím dokonale věrným milosti, což tvoří základ jeho věrnosti ve všech tajemných utrpeních, která očišťují jeho duši.
Karmelitka je pokračovatelkou prorockého povolání – svědčí Bohu svědectvím svého života. Zůstává-li Eliáš vzorem povolání karmelitky, pak Královna proroků, Nejsvětější Panna Maria, zosobňuje nejvyšší dokonalost Karmelu, svatost převyšující prorockou výlučnost, svatost skrytou v pokoře a všednosti lidské existence. Karmelitka má být svým způsobem života jako Maria – má být blízká svým bližním. Celý duch a ideál Karmelu je neustále novým prožíváním blahoslavenství daného Marii: „Blahoslavená, která jsi uvěřila!“ Zatímco Eliáš představuje vnější, jaksi materiální aspekt karmelského ideálu, je Maria zdrojem a symbolem ducha vnitřního.
 
Upraveno podle textu Vladimíra Petkeviče: Edita Steinová – světice naší doby, Životopisný portrét (v knize Edita Steinová: Myšlenky a meditace, Trinitas 2000)

 


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Autoři fotografií: © Otmar Průša: modlitba: foto hlavy anděla. © Michaela Antůšková: externí sestry: foto P.Marie, založení: horní foto Dačic. Ostatní fotografie: archiv sester bosých karmelitek Licence Creative Commons
Prezentace karmelitky.cz, jehož autorem je Karmel Matky Boží, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní