Co je to klauzura
Podobně jako je mnišská cela výrazem osobní touhy po samotě s Bohem, je klauzura vyjádřením společného zacílení komunity na Boha. Uzavřenost klauzury nás na první pohled vzdaluje od světa a vytrhuje i z těch nejužších lidských vztahů. Neděje se to však z touhy po úniku z běžného života, ale jen z žízně po Bohu, která se stala v člověku jakousi hnací silou. Je-li pro člověka povolaného žít v klauzuře něčím samozřejmým, že se cítí být přitahován do svého nitra, kde se setkává s Božím Ty, nepociťuje omezený životní prostor jako zátěž, ale jako příležitost rozšíření směrem dovnitř. Na Karmelu vůbec převládá zaměření na kontemplaci nad zdůrazňováním askeze jako takové.
Důsledkem této radikální volby, který si však nelze vynucovat, bývá i jakési prohloubení a zcitlivění v lidských vztazích. Člověk zjišťuje až se zahanbením, že od Boha dostává nezřídka už teď a tady onen „stonásobek“ toho, čeho se vzdal (srov. Mt 19,29), byť často nečekaným způsobem. Je jisté, že zvláštní požehnání se rozšiřuje také na ty (a právě na ty), kteří se museli vzdát svých milovaných dětí, jež se rozhodly vydat touto cestou odloučení. Našim rodičům proto vždy patří prvotiny naší vděčnosti a modliteb každého dne.
Apoštolský rozměr klauzury
Před Bohem i duší je vzácnější a pro církev prospěšnější byť jen troška čiré lásky, než všechna ostatní díla dohromady.
sv. Jan od Kříže (DPB 29,2)
Aby byl smysl klauzury správně pochopen, je třeba se nejdříve zamyslet nad zástupnou mocí modlitby. V křesťanství totiž platí staletími ověřená zkušenost, že i ta nejosamělejší modlitba jednoho prospívá a slouží všem. Ten, kdo uposlechl Boží hlas promlouvající k jeho srdci a volající na poušť, ví, že všechny modlitby a všechno, co daroval, bude upotřebeno Bohem k dobru dalších lidí. Kdy, kde a jakým způsobem, to není třeba vyzvídat. Bůh tak očišťuje lidskou touhu po hmatatelném úspěchu, aniž by přestal s námi počítat. „Vyvlastnění, které Bůh působí na jednom člověku, ho činí chudým, aby obohatilo mnoho jiných.“ (Hans Urs von Balthasar)
Takové propojení mezi těmi, kteří se skrytě věnují modlitbě, a těmi, kdo aktivně a veřejně budují tento svět – ať už uvnitř církve nebo mimo ni – napomáhá tomu, aby konkrétní díla neutonula v účelovosti, ale byla zakotvena ve věčnosti, v Bohu, Příčině všeho. Můžeme říci s Hansem Urs von Balthasarem, že mnich „se neodděluje od světa, nýbrž uvolňuje kus světa z jeho křečovitého stavu“ tím, že ho v sobě nese před Boha. Znamením toho může být i fakt, že svatá Terezie nezakládala své Karmely na opuštěných místech, jak by to lépe odpovídalo Prvotní řeholi, ale ve městech jako oázy samoty a modlitby. Jistě se tak dělo i z praktických důvodů, ale dodnes zůstává platné, že ať už Karmel stojí ve městě nebo na samotě, karmelitkám je svět blízko a leží jim na srdci jak velké světové události, tak příběhy konkrétních lidí. Vše předkládají Bohu s důvěrou ve svých denních modlitbách.
„Oficiální historické prameny o neviditelné a historicky nezachytitelné moci modlitby nic nevypovídají, ale víra věřícího lidu a pozorný a bdělý úsudek Církve ji zná. A naše doba, která je stále těžší, vidí svou poslední záchranu, když už všechno ostatní selhává, právě v těchto skrytých zdrojích.“
sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Svatá Terezie chtěla, aby úmysl modliteb sester na Karmelu byl zvláště zaměřen na svatost kněží a teologů, aby jejich služba Bohu a lidem byla účinná. Skrytý apoštolát modlitby má právě duchovní cestou připravovat půdu v srdcích lidí, aby se snáze otevřela Boží pomoci, jeho milosti. I naprosto malé činy vykonané z čisté lásky mají v Božích očích velikou váhu a tím i účinnost.
